Želvušky jsou záhadná stvoření. Jsou to nejodolnější organismy na Zemi, třebaže měří asi
milimetr. Žijí všude, dokonce i na ledovcích nebo v poušti. A už pěkně dlouho - půl miliardy
let. V oceánech někdy plavou
v obrovských, pětikilometrových hloubkách. Žijí i v měříku na
Šumavě, ve vodním filmu, který pokrývá jeho větvičky. Občas je najdete i ve vlastním
květináči.
Chodící hlavičky Latinsky se jmenují Tardigrada, slovensky pomalky, protože jsou pomalé, Angličani jim říkají vodní medvídci nebo mechová prasátka, jiní zase chodící hlavičky.
Pomalí superhrdinové Zkoumali jsme želvušky ve vesmíru – přežily to. Zkoumali jsme želvušky na Zemi – i po pobytu ve vakuu se vesele množily. Želvušky přežijí všechno. Na rozdíl od nás. Neuvaří se. Radiace jim neublíží. Protože mají soudek, trehalózu. Díky soudku pohodlně přečkají holomráz −272 °C i pekelné vedro +150 °C, vydrží tlak šestkrát vyšší, než je v největší hloubce oceánu, a můžou se koupat třeba v heliu. Jak už jsem říkal, jsou to nejodolnější organismy, jaké známe, vydrží víc než Superman, co po sobě jednou nechal jezdit i vlak.
Jak to dělají? Když se želvušky dostanou do nepříznivých podmínek, uvedou se do stavu jakési hibernace. Nejprve stáhnou končetiny a složí tělo do drobného soudku, zbaví se přitom většiny tělních tekutin. To znamená, že v nich nezbyde téměř žádná voda a želvušky se o polovinu zmenší. Potom do těla vyplaví cukr zvaný trehalóza a zataví se do jakéhosi nerozbitného medového skla, které odolá všemu. Jestli jste někdy viděli pravěkou včelu v jantaru, pak víte, o čem mluvím. Prostě jsou v medu, v klidu, v pohodě. My vědci mluvíme o kryptobióze.
Cestují časem i prostorem Stadium soudku je velmi vhodné pro cestování ve větru, a to jak pro cestování časem, tak prostorem, pro let nebo plavbu želvušek do všech končin světa. Když potom dorazí na místo, stačí, aby třeba zapršelo, aby pomalky pokropila živá voda a tvrdé, neprůstřelné ochranné sklo soudkovitého skafandru nejprve změkne v želé a pak v tekutinu a želvušky po chvíli zase obživnou.
Deset let bez oběda Želvušky mají osm nohou s drápky na konci. V tlamičce mají dlouhé výsuvné bodce, kterými vysávají potravu. Někdy se žerou želvušky navzájem. Většina z nich je ale býložravá. Když želvušky nejí, zprůhlední. Vydrží nejíst a nepít nejméně 10 let.
Zdravá zvěř Svou kutikulu převlékají i v dospělosti. Při převlékání jsou rovněž náležitě pomalé, trvá jim to 5 až 10 dní. Snášejí vajíčka. Taková želvuška se může dožít i 120 let, když má štěstí, žije pozvolně a zdravě a neskočí na špek nějaké masožravé houbě. Přes svou odolnost jsou želvušky bioindikátory znečištění okolního prostředí.
V říši želvušek První kniha, která pojednává o želvuškách, žijících v mechu na Šumavě, se jmenuje Sofinka a Medvíďátko v říši želvušek.
Medvíďátko obecné (Macrobiotus hufelandi) je jedním z 1000 druhů želvušek. Stejně jako medvíďátko se u nás vyskytuje ještě další stovka druhů. Stejně jako my je medvíďátko obyvatelem České republiky. Mám podezření, že medvíďátko obecné dokonce žije v našem květináči.
Jedno takové medvíďátko je hrdinou knížky Sofinka a Medvíďátko v říši želvušek a veršuje se tam o něm:
Pomalé má svoji krásu,
pokaždé se vymkne času.
Znáte tuhle šelmu, že?
Žije v říši želvušek.
Nevydržím já ni ty
to, co borec planety,
mrazu, žáru, radiaci
odolat mu nedá práci,
rychle jak tykadla šnečků
schová nohy do soudečku,
tam si medí Medvíďátko,
peklo venku zkouší tlapkou.
Když ho někdo kvapný ďourá,
zatne drápek do meďoura,
kope vždycky za želvušky,
ustojí i výstřel z pušky.
Pýcha mnohých ztrestána –
hanit mimozemšťana!
Posílám ti pusu sladkou,
příteli můj, Medvíďátko.
Sofinka a Medvíďátko v říši želvušek
Příběh Sofinky a jejích přátel se odehrává na Šumavě, tam, kde na mechu žije medvíďátko obecné a
další druhy želvušek. Milimetrové želvušky jsou nejodolnějšími tvory na Zemi a se svými
superschopnostmi dokážou přežít všude, dokonce i ve vesmíru. Sofinka se svým tatínkem
zabloudí při jednom výletu na rašeliniště a za zvláštních okolností se ocitnou v jejich říši
zvané Zpomalený film. Pro tatínka, vyznavače rychlého a konzumního stylu života, je to zpočátku
nepříjemné, zato Sofinka, ve světě lidí považovaná za „příliš pomalou a věčně zasněnou“, je mezi
neodolatelně pomalými želvuškami ve svém živlu. Idylický svět želvušek je však náhle ohrožen
rychlostí a děj dostává spád i clockpunkovou provokativnost. Vynálezci Leotardovi se podařilo
sestrojit něco, o čem se v legendách želvušek mluvilo jako o pekelném stroji. A tak se
Sofinka s Medvíďátkem a dalšími přáteli vydávají na dobrodružnou cestu přes nebezpečný
Mrcholes do rušného sídla rychlokvašounů, aby zpomalili čas a zachránili jedinečný svět, který
mají tak rádi.
Text odráží zásady hlásané hnutími jako Pomalé jídlo nebo Pomalá města, ale také skutečné, byť mnohdy neuvěřitelné
vlastnosti želvušek a zábavným způsobem s nimi seznamuje čtenáře. Nejen závěrečná básnická soutěž po vzoru Japonců
či humorné slovní hříčky a kalambúry však naznačují, že vposledku jde především o poezii, která se s pomalostí
blahodárně snoubí od nepaměti.
Odkaz na knihu v nakladatelství Malvern.
Čtenáři knihy Sofinka a Medvíďátko v říši želvušek si poté, co dočetli na stranu 27, mohou na přiloženém plánku vybrat svou vlastní cestu, resp. posloupnost, jakou se bude ubírat jejich čtení. Stezky jsou vyznačeny prostřednictvím názvů kapitol a příslušných stránek, doplněných dalšími pokyny. U každé z cest je pro orientaci připsáno, i pro jak starého čtenáře je nejvhodnější.
Rozšířené čtení Součástí některých cest jsou také neobvyklé úkoly, které rozšiřují běžný způsob čtení, hravě rozvíjejí určité dovednosti a umocňují čtenářský zážitek. PhŠn. Pýach Dee, MVD., dokonce tvrdí, že se díky nim na některých místech působivě prolne fiktivní realita knihy se skutečností.
Odpovědi z Cest Jeden z úkolů vybízí čtenáře (toho, který si zvolil Dráhu bástevníka), aby v knize našel záměrnou chybu. Ta se nachází v kapitole Jedna báseň: Medvíďátko se snaží neobratem „po po řádku“ vyjádřit, že onou jeho vymyšlenou kamarádkou je sama báseň, která mu říká všechno (řádek) po řádku, tedy ve verších. To je zároveň odpověď i na druhou otázku, položenou v Cestě indigových dětí. (Pokud jste snad nedejbože našli ještě nějaké jiné chyby, vznikly nedopatřením a my se za ně předem omlouváme.)
Co vrtá hlavou Pošlete nám básně z vaší básnické soutěže, rádi si je přečteme a ty nejlepší budeme publikovat na našem webu v oddíle Co vrtá hlavou. Stejně tak nás zajímají vaše douchy, ať už ve vámi objeveném zvířecím jazyce, nebo v jazyce lidském, vynalezené želvuščí recepty, obrázky a vůbec všechno, co vám vrtá hlavou. (Zde je kontakt.)
Věda došla k tomu, že díky pomalosti můžeme být mnohem šťastnější. Sofie je pomalá až běda, asi proto se pořád směje a z ničeho nedělá vědu.
Pomalý život Pomalé jídlo, Pomalá města nebo Pomalý život jsou hnutí. Pomalá hnutí. Hnutí v medu. Italský zakladatel hnutí Pomalé jídlo říká, že to, co jíme, by mělo být vypěstováno, uvařeno a snědeno pozvolna a beze spěchu.
Konec světa Varování, že rychlé stolování může zvyšováním agresivity uspíšit zničení světa, pochází od kmene rybařících indiánů Kwakiutlů z jihozápadní Kanady. Živí se převáženě tichomořskými lososy, treskami a platýsy, traduje se ovšem, že kdysi dávno bývali také kanibalové, takže dobře ví, o čem mluví. Kwakiutl znamená Kouř světa.
Pomalé myšlení Jsem od přírody pomalý myslitel, a považuji to za výhodu. Ukazuje se, že pomalé myšlení jde víc do hloubky, samovolně probouzí kreativitu a využívá intuici. Však také chytrý znamenalo původně rychlý (od chytat), kdežto moudrý byl ten, kdo se dokázal pozvolna ponořit do problému. Neboť to prastaré slovo mondhro – přemýšlivý – pochází až odněkud z Indie a bylo odvozeno od mendh – položit mysl.
Pomalé je krásné Meditace na nás působí blahodárně. Pomalé čtení také. Meditovat se dá i při chůzi (číst ne). Umění zpomaluje. Když na konci 19. století začali jezdit první lidé na kolech, obávali se někteří mudrlanti, že nárazy větru v tak vysoké rychlosti způsobí jezdcům ohavný bicyklový obličej. Na celém světě přibývá lidí, kteří se snaží záměrně zpomalit. Přináší to do života radost a spokojenost. V Japonsku mají Klub líných, jeho členové už se nechtějí zbytečně honit. Založili si v Tokiu biokavárnu. Stoly tam mají schválně daleko od sebe, aby se mezi nimi lidé mohli volně loudat a lelkovat. Snaží se vychutnávat si život, nespěchat a chovat se ohleduplněji k životnímu prostředí. Zakladatel klubu Keibo Oiwa napsal knihu Pomalé je krásné.
Zpomalování času V dávných dobách, když se začaly v Evropě šířit mechanické hodiny a zaváděl se univerzální čas, mnozí naši moudří předkové proti tomu protestovali a považovali to za novou formu otroctví. V Korutanech založili v roce 1990 Spolek pro zpomalování času. Američané zase sestrojili obrovské hodiny, které tiknou jednou za rok. Vzdorování rychlosti chce odvahu, říká spisovatel Carl Honoré ve své Chvále pomalosti a má pravdu.
O kulových blescích, které se za bouře snášely na šumavská blata, plazily se při zemi a nakonec burácivě explodovaly, vyprávěl básník Robert Janda. Svého času dělal v národním parku ochranáře a zažil to prý na vlastní kůži, když ho překvapila bouřka na slatích. Na večírku Robert líčil i mnoho dalších neuvěřitelných věcí a my mu věřili.
Slovo blebel vymyslel T. R. Field s poněkud jiným významem, ale želvušky tak začaly označovat neworkoholické pitivo.
Mistr Ptáčátko hrál a zpíval své skladby tak pomalu, jak jen to šlo. Nikdo z posluchačů krom Medvíďátka nevydržel až do konce koncertu.
Také Medvíďátko si nakonec oblíbilo kapelu Synkopy, která zpívá o Masoxu. Nejraději mělo skladbu Černý racek, protože si tak kdysi, než potkalo Sofinku, připadalo. Když ho jednou za čas popadla těžkomyslnost, dožadovalo se na mistru Ptáčátkovi, aby mu ji zanotoval.
Sevak byla jinak také zelená žvýkačka Sofiina dětství. Název Sevak vznikl spojením slov SÉrum a VAKcína, o čemž autor v době napsání knihy neměl ani tušení. Byla to totiž žvýkačka proti nachlazení a kromě mentolu obsahovala vakcínu, o čemž zase pro změnu v dětství neměla tušení Sofie. Sevak vynalezl v 60. letech biochemik Evžen Korec z Ústavu sér a očkovacích látek.
Na jaře roku 2019 se lidé pokusili poslat na Měsíc tzv. měsíční knihovnu – nevelkou kovovou krabici, v níž byly uloženy veškeré podstatné informace o lidské rase a k tomu kdovíproč i tisíce želvušek a vzorky z několika svatých míst na Zemi. Archa však při přistání havarovala. Dehydrované želvušky ve vrstvách pryskyřice byly součástí řemene, kterým byla archa připevněna k sondě. Při nepovedeném přistání byly želvušky rozprášeny po povrchu Měsíce. O jejich dalším osudu zatím nic nevíme, ale jak je známe…
Kniha o dobrodružství v říši želvušek vznikla před nějakými 10 lety. V té době na Šumavě žádní vlci nežili a o nástupu umělé inteligence – které se podezřele podobá navigace –, natož o jiných převratných věcech, se nikomu ani nesnilo. Želvušky už sice v té době byly testovány ve vesmíru, ale to, že se vydají k Měsíci, jak se zpívá v písni otextované Pavlem Vrbou, a že budou jakýmsi nedopatřením v tak hojném počtu jeho prvními obyvateli, tatínek v době napsání knihy nemohl vědět. Anebo mohl?
Dravé houby z „třetí říše života“ lze podrobněji poznat na webu masozravky.com/rody/drave_houby, a to včetně pastí a procesů chytání kořisti. Jejich vlídnější podobu po přerodu, který nastal přeměnou Mrcholesa v Mecholes, doporučuji i s příslušnou poezií a hudbou studovat na houbeles.eu či facebook.com/HoubelesPictus a píseň o legendární hadovce smrduté si poslechněte zde. Celé album Houbeles i s hádankami a pohádkou můžete poslouchat tady.
Když mluví medvědec Pýach Dee o těch, kteří nebyli v dětství směšní a stydliví jako o „ordinérním zboží“, nemá to z vlastní hlavy. Vyčetl to z „Vlastního životopisu“ nejslavnějšího českého filosofa Ladislava Klímy.
Tak jako by Leotard mohl velmi vzdáleně některými svými vlastnostmi připomínat Leonarda, jeho bráchanec Pýach Dee přinejmenším svým jménem (které může být narážkou na vědeckou pýchu či titul Ph.D.) zase evokuje alchymistu Johna Dee – ačkoli na navigaci byl ve skutečnosti odborníkem právě Dee a na rozdíl od „vzorného“ Leonarda to byl naopak on, kdo měl ve svém životopise pár škraloupů. Přestože zaznamenal jazyk andělů a Rudolfu II. věnoval zázračné zrcadlo, úplný andílek to asi nebyl.
Lechtání v mozku začalo kdysi dávno nikoli chytáním lelků, nýbrž chytáním Želvy.
Zmínkou o emigraci se nejspíš míní emigrace ze země dětství, kde je čas nekonečný a na všechno je ho dost, do zrychlujícího se světa dospělých. Ale kdo ví, jak to ten tatínek vlastně myslel.